Ctirad Doubek: Poslední

Poslední je název výstavy Ctirada Doubka, vysokomýtského rodáka, plukovníka ve výslužbě. Průřez jeho tvorbou je zároveň první rozsáhlou samostatnou výstavou, jíž se malíř prezentuje. Dosud ho návštěvníci znali pouze ze salonů.

Jako malý kluk koukal Ctirad Doubek přes rameno Janu Juškovi. Jejich rodiny bydlely v jednom domku a občas si společně vyjely i na výlet do přírody, kam malíř vždy brával štětce a barvy.

Ctirad Doubek vystudoval Střední vojenskou školu v Moravské Třebové a posléze vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde získal dělostřeleckou specializaci. V roce 1959 nastoupil k útvaru a protože nesouhlasil s tím, kam se ubírá politická situace v zemi, dostal záhy stranickou důtku s výstrahou za zpochybňování vedoucí úlohy strany. Sloužil jako voják v Rychnově nad Kněžnou a posléze ve Vysokém Mýtě. Práce a starost o rodinu, kterou založil, když se oženil do Tisové, mu nedávaly tehdy moc příležitostí malovat. Navštěvoval alespoň výstavy. Přišel rok 1968 a s ním příjezd sovětských vojsk. Nastaly prověrky. Jakožto „aktivní nositel pravicového oportunismu“ byl roku 1973 z armády vyhozen. Příležitost přehodnotit svůj postoj, kterou mladý kapitán dostal, nevyužil. Následující dvě desetiletí byl zaměstnán v JZD Tisová.

A právě při práci v družstvu, kdy často pobýval v přírodě, začal naplno malovat. Vznikaly stovky pastelů a temper. Věnoval se především realistickému zachycení krajiny ve všech ročních obdobích, ale nebál se experimentovat. Mezi zdařilá díla patří i abstrakce, figury a zátiší.

Začátkem 70. let začal navštěvovat výtvarný kroužek při Závodním klubu Karosa (později Sdružení malířů Vysokomýtska a Triangl). „Bylo nás kolem patnácti, většinou samoukové, kteří se chtěli dál učit a posouvat se,“ vzpomíná Ctirad Doubek, „každý týden jsme se scházeli v ateliéru, účastnili jsme se výtvarných salonů v Ústí nad Orlicí a založili jsme také salon v Mýtě, občas jsme vyrazili společně malovat i do plenéru.“

Po změně režimu v roce 1989 byl Ctirad Doubek rehabilitován a na tři roky se vrátil do armády jako velitel muniční základny v Týništi nad Orlicí. V tomto období měl tvůrčí pauzu. Po odchodu do důchodu opět začal intenzivně malovat.

Dvakrát samostatně vystavoval v Tisové, jednou v Heřmanicích a roku 2014 ve vysokomýtské galerii Na Mýtě, pravidelně se účastnil výtvarných salonů. Souborná výstava v Městské galerii přináší průřez jeho tvorbou – tempery, akvarely, pastely, perokresby. Obrazů namaloval autor stovky, do výstavní síně se vejde pouze zlomek.

Iveta Danko